První schůzka a její tajemství

Míříte na první rande? Důkladně promyslete průběh celého setkání. I když vás leccos může překvapit, měli byste mít alespoň hrubou představu, kam chcete debatu směřovat a tím pádem potenciálně rozvíjet započatý vztah.

Regule nejenom první schůzky

Nepochybně se soustřeďte na to, abyste hovořili nejenom o sobě, ale poskytli prostor i druhému. Naslouchejte. Pokud se na něco dotazujete, nepřijímejte odpověď pasivně, ale aktivně se ptejte na detaily. Chcete přece toho druhého poznat.

A teď zásadní bod - dejte si pozor, abyste příliš neopakovali historky o svých bývalých partnerech. A to berte vážně. Tímto způsobem můžete významně ovlivnit to, zda bude navazující schůzka. Rozhodně tím neříkám, že byste měli "mlžit" či dokonce zatajovat, ale jen to, že není potřeba zabíhat do detailů.

Jak se uvítat a rozloučit?

Samozřejmě se to odvíjí od toho, jak fungovala "chemie". Ale pokud předpokládáme, že vše proběhlo ideálně, pak při prvním přivítání je pravděpodobně fajn se políbit na tváře. Vždyť tím trochu "vstoupíte" do intimní zóny té druhé osoby, budete mít možnost vnímat její vůni, pohyb a nechat do sebe veškerou tu chemii proudit. Při vítání je rovněž vhodné podívat se druhému do očí, jelikož ty nikdy nelžou a lze v nich přečíst mnohé, tedy i to, zda druhá strana posílá "stejné signály".

Loučení by mělo být v duchu těšení se, tudíž optimální je opět si dát buď pusu na tváře, krátce se obejmout, či si dát pusu na pusu, pokud to situace a vy dva chcete, tak se pochopitelně i líbejte. Nicméně, čím by první rande nemělo končit, je sex. Ať chcete nebo ne, tak hledáte partnera/partnerku pro život a přeci jen nechcete někoho, s kým dotyčný/ná hned "skočí do postele".

Při loučení nezapomeňte na úsměv a taky na to, jak svými slovy vyjádříte, že jste rádi, že jste se mohli s druhým člověkem osobně setkat, že budete mít krásný den a moc se těšíte na příště.

Muži v kontaktu

Jak jsem zmiňovala již v minulém dílu, pánové, nezapomeňte ženě napsat jako první. Nečekejte "x dní" nebo než se ozve ona. Pokud o ni máte zájem, tak jedna akce střídá druhou, udržujte komunikaci a to hezké, co mezi vámi vzniká. Vždyť hodně vztahů skončilo právě proto, že muž čekal klidně i týden s tím, než se ozval, a tak žena došla k názoru, že ji muž nechce. Některé akčnější dámy pak berou věc do svých rukou, začnou samy komunikovat a psát, ale pro vztah muže a ženy by to mělo být tak, že muž je mužem, tedy gentlemanem, který jisté kroky, jež mu sluší a ke gentlemanovi patří, učiní jako první.

Sylvie Samsonová se dvanáct let specializuje na práci s dětmi, posledních sedm let je ředitelkou partnerské a rodinné poradny SPOLU v Brně, kde díky unikátnímu systému mediačních technik spolu s neurolingvistickým programováním dosahuje skvělých výsledků v rodinné i párové terapii. Je také autorkou knihy SPOLU partnerský manuál a NAJDU TĚ seznamovací manuál.

Se Sylvií připravujeme poradnu o tom, co vás trápí. Veškeré dotazy i starosti pište na [email&160;protected]

Kdybych si směla vybrat ideální počasí na dnešek, rozhodně bych se tomuto vyhnula. Je zataženo, lehce mrholí a už po deseti minutách od opuštění domova mi je zima. Nicméně jsem na sebe hrdá, že jsem nevyrazila v péřové bundě a pohorkách, což je oblečení, které bych jinak zvolila, kdybych právě teď nešla na první schůzku. Takhle přeskakuju louže v Converskách, džínové bundě a šatech. Umrznu, ale bude mi to při tom fakt slušet.

Za chvíli už čekám před mou oblíbenou kavárnou na dvě věci: na kávu a na Marka. Kluka, se kterým jsme se před týdnem spojili na Tinderu. Upřímně, na to kafe se těším mnohem víc: je dopředu jasné, kolik mě to bude stát, že bude dobré a že po něm nebudu mít kocovinu. U Marka si tak jistá nejsem, stejně jako u mnoha předešlých mužů, se kterými jsem se v posledních měsících na Tinderu seznámila. Přesto si zachovávám otevřenou mysl a připomínám si, že it takes two to tango.

Jsem na místě jako vždycky dřív. Než mi donesou kávu, stihnu si na mobilu vyřídit emaily a uvědomit si, že jsem po několika měsících na Tinderu více nervózní při nákupu v BILLE než na první schůzce s neznámým mužem. Je to jen jedna z mnoha dalších schůzek, kterou můžu zakončit dlouhý pracovní den. Jediné, v čem se tahle od pracovních schůzek liší, je, že Tinder-rande zpravidla nekončí proplacenou fakturou a pozitivní referencí na LinkedInu, ale - pokud to dobře dopadne - sexem nebo svatbou. To první je pravděpodobnější, protože to budeme chtít oba. Ale samozřejmě hledám to druhé, babi, neboj.

Marek dorazí přesně. Je vysoký, tmavovlasý a čerstvě oholený. První tři věci, které nás spojují. Na rande z online seznamky vás totiž vždy mile překvapí nejen to, že druhá polovička skutečně dorazí, ale také to, že vypadá jako na fotkách v profilu. Když realita navíc odpovídá i popisku v profilu (který se u mužů většinou skládá z údajů o jejich výšce a váze), pokládáte schůzku v podstatě za zdařilou. 

Vyzvedneme si kávu a jdeme se projít. Začíná typická seznamovací konverzace: jaký jsme měli den / jak se máme / jak jsme strávili koronu / co děláme / co máme rádi a ko-neč-ně zlatý hřeb všech Tinder-rande: co vlastně hledáme na Tinderu.

Tahle konverzace obvykle připomíná rozhovor dvou kuřáků marně hledajících společné téma na dobu, než dokouří cigaretu. Oba se tak trochu stydíme, že kouříme, ale jelikož zatím neumíme svou samotu a nevyžádané emoce zvládat jinak, sáhneme vždy po tom nejjednodušším řešení: po krabičce cigaret. Nebo po Tinderu. Obojí nás zabaví na nezbytně nutnou dobu. Nicméně v hloubi duše vlastně doufáme, že tohle bude to poslední. Rande nebo cigáro.

Jenomže co vlastně všichni hledáme? Mnoho mých přátel je z randění po třicítce upřímně nešťastných: většinou se po ukončení několikaletých vztahů ocitneme na vztahové dlažbě a moc nevíme, jak se z ní zvednout a zda má vůbec smysl se zvedat.

Téměř všichni projdeme různými fázemi pochybností. Od těch, jestli ještě umíme někoho sbalit, přes zoufalství, kde takového člověka vůbec najít, až po panické představy, ve kterých umíráme sami se svými kočkami a zlatou rybičkou. (Ta pochopitelně jediná přežije do momentu, než nás najde paní na úklid nebo kurýr z Dámejídlo.) Všechny tyhle fáze se prolínají s pocity, jestli jsme se náhodou v posledním dlouhodobém vztahu trochu moc nerozkydli, a jestli jsme tedy vůbec schopni se s někým fyzicky sblížit bez toho, aby muselo být při sexu zhasnuto. O psychickém sblížení ani nemluvě. Víra, že to nebude stejnej debil nebo kráva jako ti předešlí, je pro úspěšné randění důležitá. Víra, že se kráva nebo debil znovu nestanou z nás, je ale možná ještě důležitější.

I přes to, že na každém prvním rande máme někde v pozadí naději, že tohle bude konečně ono, že tohle bude dobrej příběh pro vnoučata, výjimeční nejsme rozhodně. Podobných párů, jako jsme teď my dva s Markem, se sejde na Tinderu 1,5 milionu týdně ve 190 zemích světa. Jsme jen jeden z 43 miliard matchů postavených na principu, že nás aplikace propojí jedině tehdy, kdy on i já nezávisle na sobě řekneme, že se nám ten druhý líbí. To nám pochopitelně přidává na sebevědomí, jelikož už nejsme na schůzce s někým, u koho váháme, zda se mu líbíme nebo jestli hledá. Tady víme. Líbím se mu. A hledá. 

Startovací čára tohoto závodu je nakreslená o trochu dál, než by začínala v baru nebo v knihovně, kde si přijdeme nesměle říct o číslo. Můžete to brát jako podvod, který využijí jen zoufalci, kteří neumí komunikovat z očí do očí, nebo to můžete brát jako efektivnější způsob seznamování. Prostě: můžete to vzít po schodech, ale můžete se taky pár pater svézt výtahem. Kondici vám to nezlepší, ale zase budete moci v tom pátém patře popadnout dech.

A není to jen o efektivitě. Tinder zjednodušil randění i v jiných směrech. Před nástupem aplikace v roce 2012 jste se mohli (a stále můžete) zaregistrovat na mnoha jiných serverech a v mnoha jiných aplikacích, ve kterých vás algoritmus svede dohromady hlavně na základě zdlouhavého vyplňování profilu: zájmů, profese, věku, priorit, plánů do budoucna a tak dále. Tinder algoritmus dnes bere v potaz jen vaše preference (věk, lokaci, pohlaví), vaši vlastní lokaci a to, jak jste v aplikaci aktivní. Poté už si musíte jen vybrat. A vyhrává první dojem - rozhodujete se pouze na základě fotky a drobného popisku v profilu, který je volitelný, a často tedy žádný. Zkrátka: líbí, nebo nelíbí? Hot or not?

Podleněkolik let starého výzkumu průměrná žena políbí za život 15 mužů, nechá si 2x zlomit srdce, prožije 4 románky na jednu noc a zažije 4 strašná rande, než najde pana Božského. Na Tinderu tohle můžu zažít během jednoho měsíce, možná i týdne. Pokud budu chtít, můžu mít rande každý večer. Nebo dokonce několik denně. Mezi Cinderellou a Tinderellou je tenká hranice.

Když teď s Markem sedíme (po dvouhodinové procházce) na čerstvě uschnuté lavičce, uvědomuju si, jak to měla generace mých rodičů jednoduchý. Nevěděli, že existuje tolik možností. Výběr partnera byl zúžen na počet mužů a žen na lokálních zábavách a byl maximálně ozvláštněn o přátele jejich přátel. Můj výběr se díky internetu rozšířil na 55 % populace, která má přístup k internetu (kromě toho někde v hloubi duše vím, že Johnny Depp i Brad Pitt jsou zrovna singl). A ať chci nebo nechci, podvědomě Marka srovnávám nejen se všemi muži, se kterými jsem se sešla na rande před ním, ale také s dalšími několika stovkami mužů, o kterých vím, že jsou na Tinderu taky, a které neznám. A ti jsou v mojí hlavě o to zajímavější, protože jsou vysnění. S těmi se souboj vyhrává těžko.

Marek tak najednou nestojí proti pár mužům ze stejné vesnice, stojí proti mojí představě o tom, co mohu mít. A já stojím proti tomu samému. Tekutá doba. Soupeřím se všema hvězdama z porna, nad kterýma si kdy vyhonil, se všema herečkama z Netflixu, který sleduje na Instagramu, i s holkama, který balí na Tinderu. Ustojíme to?

A kolikrát to vlastně můžeme neustát, abychom z toho neupadli do depresí? Stejnou měrou, jakou může být online dating jednoduchý, může být i frustrující. Denně vás odmítnou desítky mužů. Sice ne z očí do očí, ale i online odmítnutí bolí. Obzvláště je-li uskutečněné jen na základě toho, jak vypadáte. Business Insider užv roce 2014 spočítal, že na 1 miliardu matchů připadne 998 milionů odmítnutí. Neupadnout z toho do deprese, pocitu méněcennosti nebo sebelítosti je umění. Je to hra, připomínám si často. Ale je to vlastně celé jen hra?

Pro spoustu mých přátel to hra není. Kdybych měla dostat halíř za každého člověka, který na Tinder nadává i přesto, že na něm má aktivní profil, byla bych bohatší než náš předseda vlády. Důvodů je mnoho a já je všechny chápu. Randicí aplikace dokážou zúžit vztah dvou lidí na povrchní sexuální setkávání, bez závazků, bez emoční investice a nutnosti se citově otevřít, být zranitelný či budovat vztah. S tím je ale nutné počítat.

Všechny tyhle appky jsou nástroj. Jednoduše: pokud vás utluču lopatou, nikdo z té vraždy nebude obviňovat lopatu. „Na Tinderu jsou samí povrchní kreténi, kterým jde jen o sex. Vůbec je nezajímá, že jsem chytrá, mám vysokou školu a baví mě vařit,' stěžuje si mi kamarádka Lenka po druhé sklence vína. „Ukaž mi svůj profil,' odpovím mezi doléváním z druhé sedmičky Primitiva. Projedu si její Tinder a po dlouhém poker-face pohledu říkám: „A co přesně čekáš, že se ti ozve za kluka na tři fotky ve spodním prádle, jednu fotku u drahého − a ne tvého − auta a jednu fotku z večeře v SaSaZu? No absolvent fildy asi ne, ty vole.' Lenka si prohlíží svůj profil a mlčí.  Tenhle týden je to už třetí člověk, se kterým probíráme jednoduchý princip akce-reakce: co do světa vysíláš, to přijímáš. Lopata za to - možná - fakt nemůže.

Na druhou stranu tomu ale jako žena úplně rozumím. Máš profil v aplikaci, nějaké pomyslné hře, kterou vyhráváš prvním dojmem. A většina uživatelů chce vyhrát. Nevyhrávat totiž bolí. Jenomže co když vyhraješ něco, co se ti nakonec nelíbí?

Marek je tenhle měsíc osmý kluk, se kterým jsem na rande. Se dvěma se občas vídám, s ostatními jsme si po prvním rande na rovinu řekli, že hledáme něco jiného. Možná se potřebujeme ujistit, že nikde není nikdo lepší, možná jsme ještě příliš zraněni z předchozích vztahů, možná nás představa o polomrtvé zlaté rybičce ještě neděsí tak moc, abychom si zavřeli všechny další možnosti. Protože sice je osmý, ale vím, že není poslední. Myslím, že oba víme, že do té kapsy ještě párkrát sáhneme, než tu aplikaci nad sklenkou vína společně s někým dalším vymažeme z našich telefonů.

Když se před půlnocí s Markem loučím, vzpomenu si, jak jsem před pár dny seděla v kavárně a rozklepala se, když se na mě usmál kluk, po kterém pokukuji poslední tři měsíce. Usmál se o takové ty dvě vteřiny dýl, než je běžné. Neznervózněla jsem tehdy proto, že to je kluk, který se mi líbí. Znervózněla jsem, protože jsem nevěděla, jestli se mu líbím já. A jestli hledá. A to, že jsem nevěděla, bylo najednou naprosto pohlcující. 

Možná potřebujeme v životech obojí. Vědět i nevědět. Swipnout i risknout, že se ztrapníme. A všichni se shodneme na tom, že postaru je to romantičtější. Že postaru to vždycky budou lepší příběhy pro vnoučata. 

Zbývá jen doufat, že když na to půjdeme postaru, budeme nějaká vnoučata mít.

Napsáno v létě 2020 pro časopis Heroine, upraveno.