Drama
Dánsko, 2006, 92 minut
(další profese)
Intimní drama zachycující pouť dvou dánských partnerů, Christoffera a Maji, do metropole Prahy. Toto historické město pro ně nepředstavuje pouze dávnou minulost, ale i prostředí, kde se stále silně projevuje mentalita bývalého Východního bloku. Setkání v Praze je vyprávěním o sňatku na hranici rozpadu a o prastaré náklonnosti, která se neustále mění, prohlubuje, je dočasně zavržena a nakonec znovu nalezena. (oficiální prohlášení distributora)
Intimní drama zachycující pouť dvou dánských partnerů, Christoffera a Maji, do metropole Prahy. Toto historické město pro ně nepředstavuje pouze dávnou minulost, ale i prostředí, kde se stále silně projevuje mentalita bývalého Východního bloku. Setkání v Praze je vyprávěním o sňatku na hranici rozpadu a o prastaré náklonnosti, která se neustále mění, prohlubuje, je dočasně zavržena a nakonec znovu nalezena. (oficiální prohlášení distributora)
(více)Christoffer dorazí do české metropole spolu se svou ženou Majou, aby tam vyřešil dědictví po zemřelém otci a zajistil jeho transport zpět do Dánska. Vzhledem k dlouhodobému odcizení, jehož kořeny nebyly Christofferovi nikdy uspokojivě vysvětleny, se vynořují nezodpovězené otázky a pocity dávného příkoří začínají převyšovat nad zármutkem a lítostí. Hlavním motivem této vynucené cesty do cizích krajů se však nakonec stává něco jiného. Postupně uvadající manželství, trvající citová propast a nevěra; první a zároveň poslední snaha buď zachránit, za co ještě stojí bojovat, nebo o všechno přijít. (Richie666)
Po zhlédnutí tohoto filmu si opravdu nejsem jistý, jaký mám názor. V podstatě vnímám pohled ze západu, tentokrát konkrétně dánský, na zemi spadající pod vliv východního bloku a její hlavní město. Režijní snaha vykreslit Prahu v pozitivním světle se mu sice do značné míry povedla, ale některé scény jsem jako rodilý Čech nebyl schopen pochopit. Například taková „pravda' o nás, že je běžné si prohlížet zemřelého před jeho uložením do rakve? Nebo že do krematoria vstupujeme zásadně oknem, protože hlavní dveře jsou obvykle zamčené? Dále je zde tvrzení, že v restauracích se klasický guláš podává výhradně v úterý a že při objednání jakéhokoliv nápoje dostanete vždycky jen pivo. A to je asi tak všechno, jinak se to dalo docela přijmout. Očekával jsem i horší aspekty. Stále to nebylo srovnatelné s „cikánskou Bratislavou' natočenou u nás, jako například v případě Hostel. Tento příběh alespoň dokázal upoutat a i když si cizinec asi neřekne „fuj, to je tam hnusné', po zhlédnutí tohoto snímku si spíše pomyslí „ty jo, to je zvláštní národ' a zavře se, protože jinak tu vlastně ani nejsme zobrazováni. Ale popravdě, všechno to zachraňují ty nádherné záběry Prahy, které rozhodně neuškodí. Myslím, ač jsem se toho obával, že to mohlo dopadnout mnohem hůře, a nakonec nedopadlo, což mě vlastně docela těší. ()
Hořko-krutý snímek s nádechem „lehce zatuchlé' evropské metropole. Pana Navrátila bych za trest nenechala vystoupit před kameru už ani jednou, protože jeho vyznání lásky před zrakem syna svého (zesnulého) milence, které zjevně mělo za cíl dojmout, mě spíše rozesmálo k slzám. Takto to režisér asi nezamýšlel. Jinak mě příběh velmi oslovil, vtipné poznámky jsem ocenila, ale především jsem se vezla na melancholické vlně jednoho vyvanutého vztahu. Dva lidé spolu, ale každý úplně sám, a jejich neschopnost odpustit, porozumět, či projevit cit v ten správný moment. Procházka Prahou, během níž byly krutě zodpovídány nepříjemné otázky, ta mě bude ještě dlouho strašit v mé mysli. ()
Poměrně zvláštní film. Trochu kafkovská tématika - hlavně to odcizení, k tomu navíc přispívá melancholická (možná je to tolik cítit díky dánské režii!) atmosféra Prahy. Ani mi moc nevadí dánský pohled na Prahu a Čechy, i když občas to přehnali (pohřební ústav, pivo a guláš). Pohybuji se mezi 3/4 hvězdami, ale díky vynikajícímu Mikkelsenovi a malebným záběrům Prahy zůstanu u 4. ()
Hořké romantické drama z chladného Dánska, situované do naší metropole, má své pozitiva i negativa a celkově se jedná o typickou vztahovou záležitost, která se zabývá partnerskou krizí mezi dvěma jedinci. Během sledování filmu nebylo možné si nevšimnout několika nepříjemných narážek na Prahu - například okno místo dveří, guláš podávaný pouze v úterý, pivo místo kávy atd. Naši domácí herci zrovna nereprezentovali naši zemi v tom nejlepším světle, a ještě že Plodková nemluvila až tolik anglicky. Zkrátka průměrný film, který nabízí několik zajímavých peripetií a pohledů na Prahu, ale po několika hodinách po zhlédnutí vyprchá z paměti. ()
Jako Pražák tělem i duší si tuto dánskou demystifikaci světa s růžovými brýlemi s chutí vychutnám. Koneckonců, jde o takto skvělý film, a navíc Johanssonova kamera zbytečně nezneužívá krás Prahy, ale vyhledává méně známá místa, přitom však přesně vystihuje tamní (= místní) melancholickou atmosféru. I když to není primárně, ba ani sekundárně, o Praze nebo Češích, přesto se o sobě mnohé dozvíme. Bez příkras a upřímně. Je to pro nás stejně poučné jako Szczygielův Gottland. Mads Mikkelsen zraje jako víno. Spíše jako pivo tedy, ostatně Plzeň dvanáctku si dopřává po celý film, navíc ji popíjí v hospodě zasvěcené Spartě. Prostě sympatický chlapík v každém ohledu. Škoda jen tragického Navrátila. A teď si své růžové brýle mohu opět s klidem nasadit a vydat se do víru toho nejlepšího města na celém širém světě. Ehm, ehm. ()
Jejich první zpráva na seznamce byla stručná: "Ahoj, líbí se mi tvůj profil. Máš taky rád procházky podél Vltavy?" Anna se zasmála. Petr byl stejně upřímný jako ona. Slovo dalo slovo a domluvili si první rande v malé kavárně na Starém Městě. Vzduch voněl kávou a čerstvým pečivem, ale pro Annu a Petra byl ten nejkrásnější vzduch ten, který sdíleli. Petr byl ohromen její inteligencí a smyslem pro humor, Anna zase jeho klidem a hlubokýma očima, které jako by ji viděly skrz naskrz.
Následovalo mnoho dalších setkání. Procházeli se historickými uličkami, objevovali skryté dvorky a sdíleli své sny a obavy. Petr vyprávěl o své vášni pro fotografii, o tom, jak hledá krásu v každodennosti. Anna zase mluvila o své práci jako učitelka, o radosti, kterou jí přináší práce s dětmi. Každý rozhovor je přibližoval a zjišťovali, že toho mají společného víc, než si kdy mysleli. Jejich vzájemná přitažlivost rostla s každým dnem.
Jednoho deštivého odpoledne, když seděli u Petra doma a poslouchali staré gramofonové desky, Petr Anninu ruku jemně pohladil a řekl: "Víš, Anno, nikdy jsem nevěřil, že najdu někoho, s kým bych chtěl sdílet celý svůj život. Ale s tebou... s tebou se to všechno změnilo." Anna mu s láskou pohlédla do očí a její srdce se rozbušilo. "Petře, já to mám stejně," zašeptala. V tu chvíli věděli, že našli něco vzácného. Lásku, která začala jako nečekané spojení přes internet, se stala pevnou, hřejivou jistotou jejich společné budoucnosti v Praze.